Brdské Něco
Omlouváme se, že tak dlouho informace o Brdském Něčem nebyly, ale až do dneška jsme sami nevěděli, co bude. Dnes nám totiž se zpožděním oproti plánu domalovali naši klubovnu a vedoucí musí o víkendu klubovnu uvést do provozu. To zabere celou sobotu, a proto k lítosti nás všech můžeme Brdské Něco uskutečnit pouze jednodenní v neděli 20.5. Obáváme se, že mnohým rodičům nebude vyhovovat takové půlení víkendu, tak prosím dejte vědět (nejlépe na schůzce), jestli máte o jednodenní výpravu zájem nebo ne. Pokud to bude na schůzce vypadat, že nás pojede málo (méně než 4 děti), tak výpravu zrušíme úplně, pokud nás bude dost, sejdeme se v něděli v 9 hodin ráno v klubovně. S sebou budete potřebovat akorát pláštěnku, jídlo, cancák a věci k celoroční hře. Návrat bude kolem 18 hodiny. Upřesnění času návratu a peněz na vlak či jinou dopravu ještě dáme vědět.
A pokud budete chtít pomoci vedoucím se znovuzařizováním klubovny a zanechat tak v ní i svou stopu, jste vítáni v sobotu 19.5 kdykoliv mezi 10 a 17 hodinou. Můžete se zastavit i později a třeba jen na chvíli, ale připravte se na tvrdou dřinu!
A pokud budete chtít pomoci vedoucím se znovuzařizováním klubovny a zanechat tak v ní i svou stopu, jste vítáni v sobotu 19.5 kdykoliv mezi 10 a 17 hodinou. Můžete se zastavit i později a třeba jen na chvíli, ale připravte se na tvrdou dřinu!
Čarodka čili čarodějná výprava
Čarodějnický sbor: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Tonča a Víla
kopec Chlum, 30.4 až 1.5.2012
kopec Chlum, 30.4 až 1.5.2012
Velikonočka
Velikonočníci: Adéla, Ája, Aleš, Bert, Bětka, Kuba, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Simča, Šašek, Tonča a Tonda
Díky statečné Áje a Pištovi, kteří zastoupili zbytek pracujících či studujících vedoucích, se naše výprava o den nezpozdila a utábořila se zároveň s ostatními oddíly na louce, na které nás pro letošek strpěli spřátelení čeští Indiáni Osmakové. V pátek jsme se připojili k Aráliím a prošli se s nimi po vzdálenějším okolí. Večer se připojil zbytek výpravy - Aleš, Pája a Tonda a konečně jsme byli kompletní.
V sobotu dopoledne jsme zasahovali proti černým pasažérům na trati Londýn - Usixton, což se ukázalo jako velmi komplikovaný úkol. Ačkoliv jsme zaznamenali jisté úspěchy, doteď není úplně jasné, jaká je nejvhodnější strategie na potírání tohoto druhu zločinnosti. Poté jsme si oblepili zbrusu nové lakrosky, abychom se odpoledne mohli vrhnout do sportovních klání s ostatními oddíly. Večer jsme už jen vrátili ztracené orgány oživlým mrtvolám a mohli jsme konečně usnout.
Zde třeba podotknout, že letošní velikonoční počasí patřilo k těm nejkrutějším v novodobé historii. Pozitivní bylo jen to, že nepršelo. Jak by taky mohlo pršet v takovém mraze! V nedělním mrazivém ránu jsme se probudili úplně zasněžení - tedy naštěstí ne my, jen naše týpí. Po dlouhém vstávání a snídání chlapci vyrazili sněhem na proutky a dívky se sesedly kolem ohně ke snášení kraslic. Chlapci tentokrát zvolili směr po proudu Zábrdky, kde leží nepropádaná divočina. Vrb a proutí tu bylo poskrovnu, zato učinili objev krásné a tajemné trampské chaty s tábořištěm a pramenitou vodou, téměř vyzývající k některé z budoucích výprav. Odpoledne Vpřeďáci v čele se Starcem, který se již v předchozích dnech stal slavným svým sportováním v krátkých kalhotech naboso, uspořádali pro všechny velkou hru a večer si několik našich zástupců vyzkoušelo šíny - indiánský hokej, který se vyznačuje tím, že prý nemá žádná další pravidla, kromě úkolu dopravit míček do branky.
I pondělní ráno bylo ukrutně mrazivé - dokonce se nesly zvěsti, že i Stařec má na sobě bundu a boty a že Jerry, nejhyperaktivnější pes na světě, neskáče a jen tak civí. Koledníci vyběhli na stráň, kam sahalo stoupající slunce, a vyhřívali se za dopilovávání svých kolednických básní. Z nich třeba zmínit zejména Maxovu: "Hody, hody, dej sem vejce, ať neskončíš na vozejce!" Mrskut proběhl standardně a k závěrečné hostině a následnému bourání tábora se konečně udělalo i jaro. Čekat na autobus se dalo dokonce v leže na mezi. Tak jen zbývá doufat, že ztráty na zdraví a životech budou minimální.
Údolí Zábrdky u Kozmic, 5. až 9.4.2012
Díky statečné Áje a Pištovi, kteří zastoupili zbytek pracujících či studujících vedoucích, se naše výprava o den nezpozdila a utábořila se zároveň s ostatními oddíly na louce, na které nás pro letošek strpěli spřátelení čeští Indiáni Osmakové. V pátek jsme se připojili k Aráliím a prošli se s nimi po vzdálenějším okolí. Večer se připojil zbytek výpravy - Aleš, Pája a Tonda a konečně jsme byli kompletní.
V sobotu dopoledne jsme zasahovali proti černým pasažérům na trati Londýn - Usixton, což se ukázalo jako velmi komplikovaný úkol. Ačkoliv jsme zaznamenali jisté úspěchy, doteď není úplně jasné, jaká je nejvhodnější strategie na potírání tohoto druhu zločinnosti. Poté jsme si oblepili zbrusu nové lakrosky, abychom se odpoledne mohli vrhnout do sportovních klání s ostatními oddíly. Večer jsme už jen vrátili ztracené orgány oživlým mrtvolám a mohli jsme konečně usnout.
Zde třeba podotknout, že letošní velikonoční počasí patřilo k těm nejkrutějším v novodobé historii. Pozitivní bylo jen to, že nepršelo. Jak by taky mohlo pršet v takovém mraze! V nedělním mrazivém ránu jsme se probudili úplně zasněžení - tedy naštěstí ne my, jen naše týpí. Po dlouhém vstávání a snídání chlapci vyrazili sněhem na proutky a dívky se sesedly kolem ohně ke snášení kraslic. Chlapci tentokrát zvolili směr po proudu Zábrdky, kde leží nepropádaná divočina. Vrb a proutí tu bylo poskrovnu, zato učinili objev krásné a tajemné trampské chaty s tábořištěm a pramenitou vodou, téměř vyzývající k některé z budoucích výprav. Odpoledne Vpřeďáci v čele se Starcem, který se již v předchozích dnech stal slavným svým sportováním v krátkých kalhotech naboso, uspořádali pro všechny velkou hru a večer si několik našich zástupců vyzkoušelo šíny - indiánský hokej, který se vyznačuje tím, že prý nemá žádná další pravidla, kromě úkolu dopravit míček do branky.
I pondělní ráno bylo ukrutně mrazivé - dokonce se nesly zvěsti, že i Stařec má na sobě bundu a boty a že Jerry, nejhyperaktivnější pes na světě, neskáče a jen tak civí. Koledníci vyběhli na stráň, kam sahalo stoupající slunce, a vyhřívali se za dopilovávání svých kolednických básní. Z nich třeba zmínit zejména Maxovu: "Hody, hody, dej sem vejce, ať neskončíš na vozejce!" Mrskut proběhl standardně a k závěrečné hostině a následnému bourání tábora se konečně udělalo i jaro. Čekat na autobus se dalo dokonce v leže na mezi. Tak jen zbývá doufat, že ztráty na zdraví a životech budou minimální.
Údolí Zábrdky u Kozmic, 5. až 9.4.2012
Hra po Praze
Delegace UŠÍ-X: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Kuba, Matony, Matyáš, Max
K této velkolepé celoskupinové akci, kterou ožil v onu slunnou jarní neděli Nový Svět na pražských Hradčanech, třeba zaznamenat alespoň některé zajímavosti, které se jen tak v ulicích nevidí. Jde zaprvé o velmi zdařený kostým sestřičky, který David statečně nosil skoro po celý den, ačkoliv musel čelit pohledům i občasným impertinencím některých kolemjdoucích. Dále pouliční opekání jatýrek či konzumaci tomatových krevních dávek. Není též možné nechat zapomenout na sličnou hlavní upírku Áju, jejíž srdce ve velkolepé závěrečné bitvě nakonec probodl dřevěným kolíkem statečný Kuba.
Hradčany a Nový Svět, 18.3.2012
K této velkolepé celoskupinové akci, kterou ožil v onu slunnou jarní neděli Nový Svět na pražských Hradčanech, třeba zaznamenat alespoň některé zajímavosti, které se jen tak v ulicích nevidí. Jde zaprvé o velmi zdařený kostým sestřičky, který David statečně nosil skoro po celý den, ačkoliv musel čelit pohledům i občasným impertinencím některých kolemjdoucích. Dále pouliční opekání jatýrek či konzumaci tomatových krevních dávek. Není též možné nechat zapomenout na sličnou hlavní upírku Áju, jejíž srdce ve velkolepé závěrečné bitvě nakonec probodl dřevěným kolíkem statečný Kuba.
Hradčany a Nový Svět, 18.3.2012
Bruslení
Bruslařský tým: Adéla, Aleš (fotograf a nebruslící kapitán), Bětka, Gabriel, Herbi, Kačí, Kristián, Kuba, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Šampik a Šašek
O našich krasobruslařských schopnostech není třeba velkých slov. Podívejte se raději na obrazovou dokumentaci! PS: Snad jen malá vzpomínka na toho milého, sympatického pána v pokladně, co má jistě moc rád svou práci a všechny bruslaře...
Na Františku, 21.12.2011
O našich krasobruslařských schopnostech není třeba velkých slov. Podívejte se raději na obrazovou dokumentaci! PS: Snad jen malá vzpomínka na toho milého, sympatického pána v pokladně, co má jistě moc rád svou práci a všechny bruslaře...
Na Františku, 21.12.2011
Divadelní představení "2567"
Vánočka
Vánočníci: Adéla, Aleš, Bětka, Gabriel, Herb, Jenda, Kačí, Kristián, Kuba, Kubík, Max, Pája, Sabina, Simona, Šampik, Tonda a Tonča
Nuže, vzpomeňme na poslední Vánočku. Na poslední chvíli se nám podařil najít útočiště v Tondově chatičce, která už touhle dobou je chudinka nejspíš v troskách či úplně strovnaná se zemí. Samozřejmě ne kvůli nám! Na její místě má vyrůst větší, lepší, s koupelnou, ve které poteče snad i o něco průzračnější voda.
O pátečním večeru moc nevím, poněvadž jsem ho strávil v autě ve vánici, která mi málen odnesla i nákupní košík se štědrovečeerními potravinami. V sobotu dopoledne jsme si připomněli dávné časy, kdy křesťanké vánoční svátky nahrazovaly pohanské oslavy slunovratu, Tondovou bojovkou v lese. Odpoledne pak Šampik uspořádal šampikonát v přípravě bramborového salátu a proběhl i další usixtonský zločin. Dokonce jsme i procvičili naše představení, neboť hned následující pondělí nás čekala repríza. Při večerním vánočním ceremoniálu získal Bert nejvyšší vyznamenání - ušácký znak a Kuba konečně šátek. Dárečky byly tradičně velmi hodnotné a rozzářili naše dětská srdce. Na jedné z fotografií například můžete vidět rozzářeného Šampika, jak hledí do svého zbrusu nového kukátka.
V neděli jsem si šli zavzpomínat do jeskyně starého Procházky, o kterém nám velmi zaníceně a fundovaně vyprávěl průvodce Tonda. Dále jsme procvičili synchronizované chození a z kamenného ostrůvku pozdravili Sázavu, kterou tudy někteří znás jen o pár měsíců dříve brázdili na svých kanoích.
Ani si nevypomínám na poslední pohled na chatičku, pamatující nesčetná dobrodružství, která si odnesla s sebou do propadliště dějin. Sbohem, chajdo!
Luka pod Medníkem, 16. až 18.12.2011
Nuže, vzpomeňme na poslední Vánočku. Na poslední chvíli se nám podařil najít útočiště v Tondově chatičce, která už touhle dobou je chudinka nejspíš v troskách či úplně strovnaná se zemí. Samozřejmě ne kvůli nám! Na její místě má vyrůst větší, lepší, s koupelnou, ve které poteče snad i o něco průzračnější voda.
O pátečním večeru moc nevím, poněvadž jsem ho strávil v autě ve vánici, která mi málen odnesla i nákupní košík se štědrovečeerními potravinami. V sobotu dopoledne jsme si připomněli dávné časy, kdy křesťanké vánoční svátky nahrazovaly pohanské oslavy slunovratu, Tondovou bojovkou v lese. Odpoledne pak Šampik uspořádal šampikonát v přípravě bramborového salátu a proběhl i další usixtonský zločin. Dokonce jsme i procvičili naše představení, neboť hned následující pondělí nás čekala repríza. Při večerním vánočním ceremoniálu získal Bert nejvyšší vyznamenání - ušácký znak a Kuba konečně šátek. Dárečky byly tradičně velmi hodnotné a rozzářili naše dětská srdce. Na jedné z fotografií například můžete vidět rozzářeného Šampika, jak hledí do svého zbrusu nového kukátka.
V neděli jsem si šli zavzpomínat do jeskyně starého Procházky, o kterém nám velmi zaníceně a fundovaně vyprávěl průvodce Tonda. Dále jsme procvičili synchronizované chození a z kamenného ostrůvku pozdravili Sázavu, kterou tudy někteří znás jen o pár měsíců dříve brázdili na svých kanoích.
Ani si nevypomínám na poslední pohled na chatičku, pamatující nesčetná dobrodružství, která si odnesla s sebou do propadliště dějin. Sbohem, chajdo!
Luka pod Medníkem, 16. až 18.12.2011
Duchařka
Spiritistický tým: Adéla, Aleš, Bětka, Herb, Kuba, Matoni, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Šašek a Tonča
Sešli jsme se u klubovny, i když v menším počtu než obvykle, pobalili jídlo, lékárnu a mapy a vyrazili na vlak přes Lovosice do Oparna (či Opárna - jak se komu líbí). Protože dny jsou v tuto roční dobu proklatě krátké, kolem vlaku se brzy rozhostila tma, ale pan průvodčí i hodná paní spolucestující nám včas řekli, kdy vystoupit. Cestu k Opárenskému mlýnu jsme ztratili jen na chvilku a brzy poté, co jsme ji zas našli, se už před námi objevil osvětlený dvůr a na něm velký černý chlupatý pes Kulich. Pája z něj měla sice obavu, ale neohrožený Aleš se nebojácně odvážil za branku. Kulich je výborný hlídač - každého případnéhp zloděje vítá tak dobrácky, že by jen málokterý měl to srdce něco ukrást. Paní domácí nás přivítala neméně vřele a zavedla nás do kuchyně, která, ostatně jako mlýn celý, všechny ohromila a nadchla. Jen Kuba byl trochu nesvůj, jestli se náhodou neocitl mezi nějakými "naturalisty",čímž myslel patrně vegetariány či ochránce přírody, a dožadoval se návratu do civilizace. Páju obvzlášť nadchla veliká pec, na které se okamžitě rozhodla přespat. Aleš i Pája také hned vybalili své veliké foťáky, ale jen aby záhy oba zjistili, že nemají baterie. Po večeři jsme si střihli složitou postřehově logickou hru Trojice, určenou starším hráčům, ve které všechny bezpěčně rozdrtila Bětka, a pak napínavý turnaj, vyžadující přesnou senzomotorickou souhru a značnou hráčskou zkušenost - sestřelování krabiček od sirek, ve které zase excelovala Adéla a která uvedla všechny přítomné do absolutního tranzu. Po Adélině slavném finálovém sestřelu dokonce radostí někteří přítomní začali skákat po hlavách, strhávat ze sebe trika a vyhazovat je do výše.
Druhý den po snídnani jsme vyrazili na vrch Lovoš, o kterém Tonča prohlásila, že to je taková procházka pro dědečky. Musela nejspíš myslet nějaké velmi čiperné a zdatné dědečky, protože pod vrcholkem jsme už všichni měli sundané bundy a vypadali jsme celkově docela udýchaně a zpoceně. Po Lovoši jsme překonali most přes dálnici, která ještě ani nebyla na mapě, snědli své obědy, chlapci okoukli místní srnky (protože puberťáci prý myslí na divné věci), a ačkoliv tomu Max nechtěl věřit, vystoupali jsme ještě na vrch Ostrý, kde jsme ještě znovu mohli přehlédnout krásnou podzimní krajinu Českého Středohoří v podzimním oparu.
Ještě třeba vzpomenout na srdcervoucí příběhy k ustrnutí kouzelného potoka, zejména ten Maxe, Matyáše, Matoniho a Adély, kde byla srdce vroucí a ňadra dmoucí...
Večer se stal historicky první vážný Usixtonský zločin - kadeřník Percival O'Cutter vyloupil poštu. A o něco později ještě jeden zločin, když nám vyvolaný prehistorický duch, vtělený do Aleše, ukradl oddílovou relikvii - Kámen moudrosti. Bylo třeba ho ještě v neděli za pomocí kouzel a zbraní vyrvat z moci duchů zpět do vlastnictví oddílu. Probili jsme se pro něj hravě až do sklepení Opárenského hradu a nyní je už opět v bohatých ušivědných sbírkách v naší klubovně.
Oparno, 25. až 27.11.2011
Sešli jsme se u klubovny, i když v menším počtu než obvykle, pobalili jídlo, lékárnu a mapy a vyrazili na vlak přes Lovosice do Oparna (či Opárna - jak se komu líbí). Protože dny jsou v tuto roční dobu proklatě krátké, kolem vlaku se brzy rozhostila tma, ale pan průvodčí i hodná paní spolucestující nám včas řekli, kdy vystoupit. Cestu k Opárenskému mlýnu jsme ztratili jen na chvilku a brzy poté, co jsme ji zas našli, se už před námi objevil osvětlený dvůr a na něm velký černý chlupatý pes Kulich. Pája z něj měla sice obavu, ale neohrožený Aleš se nebojácně odvážil za branku. Kulich je výborný hlídač - každého případnéhp zloděje vítá tak dobrácky, že by jen málokterý měl to srdce něco ukrást. Paní domácí nás přivítala neméně vřele a zavedla nás do kuchyně, která, ostatně jako mlýn celý, všechny ohromila a nadchla. Jen Kuba byl trochu nesvůj, jestli se náhodou neocitl mezi nějakými "naturalisty",čímž myslel patrně vegetariány či ochránce přírody, a dožadoval se návratu do civilizace. Páju obvzlášť nadchla veliká pec, na které se okamžitě rozhodla přespat. Aleš i Pája také hned vybalili své veliké foťáky, ale jen aby záhy oba zjistili, že nemají baterie. Po večeři jsme si střihli složitou postřehově logickou hru Trojice, určenou starším hráčům, ve které všechny bezpěčně rozdrtila Bětka, a pak napínavý turnaj, vyžadující přesnou senzomotorickou souhru a značnou hráčskou zkušenost - sestřelování krabiček od sirek, ve které zase excelovala Adéla a která uvedla všechny přítomné do absolutního tranzu. Po Adélině slavném finálovém sestřelu dokonce radostí někteří přítomní začali skákat po hlavách, strhávat ze sebe trika a vyhazovat je do výše.
Druhý den po snídnani jsme vyrazili na vrch Lovoš, o kterém Tonča prohlásila, že to je taková procházka pro dědečky. Musela nejspíš myslet nějaké velmi čiperné a zdatné dědečky, protože pod vrcholkem jsme už všichni měli sundané bundy a vypadali jsme celkově docela udýchaně a zpoceně. Po Lovoši jsme překonali most přes dálnici, která ještě ani nebyla na mapě, snědli své obědy, chlapci okoukli místní srnky (protože puberťáci prý myslí na divné věci), a ačkoliv tomu Max nechtěl věřit, vystoupali jsme ještě na vrch Ostrý, kde jsme ještě znovu mohli přehlédnout krásnou podzimní krajinu Českého Středohoří v podzimním oparu.
Ještě třeba vzpomenout na srdcervoucí příběhy k ustrnutí kouzelného potoka, zejména ten Maxe, Matyáše, Matoniho a Adély, kde byla srdce vroucí a ňadra dmoucí...
Večer se stal historicky první vážný Usixtonský zločin - kadeřník Percival O'Cutter vyloupil poštu. A o něco později ještě jeden zločin, když nám vyvolaný prehistorický duch, vtělený do Aleše, ukradl oddílovou relikvii - Kámen moudrosti. Bylo třeba ho ještě v neděli za pomocí kouzel a zbraní vyrvat z moci duchů zpět do vlastnictví oddílu. Probili jsme se pro něj hravě až do sklepení Opárenského hradu a nyní je už opět v bohatých ušivědných sbírkách v naší klubovně.
Oparno, 25. až 27.11.2011
Podzimka
Obyvatelé vysokohorské boudy: Adéla, Aleš, Bert, Jake, Jenda, Kačka, Kuba, Kubík, Lojza, Max, Matony, Maty, Pája, Pišta, Sabča, Simča, Šampik, Šašek, Tonča, Tonda a Arálie
Středeční a čtvrteční osudy členů naší podzimní vysokohorské expedice, stejně jako mnohé další, budou ztraceny, dokud se nenajde v naší mladé ušixácké generaci nový kronikář. Já, stařec se slábnoucí pamětí, se tedy pokusím zachytit své matné vzpomínky alespoň od čtvrtečního večera, kdy jsem dorazil do horského ležení... a vidíte, ani na ten už si nevzpomínám. Že by tradiční schovka? David se myslím nechal zaházet hromadou dřeva ve dřevníku, čímž se stal opravdu nenalezitelným.
Jehlanka se po celou dobu našeho pobytu nacházela v bílé nicotě, která jen občas ustoupila a odhalila kus krkonošské krajiny. Stejně tak i v pátek, což nás odradilo od výstupu na hřebeny. Místo toho jsme došli k Mumlavským vodopádům, kde jsme pojedli tradiční chléb se třemi špalky - salámovým, sýrovým a okurkovým, a pak kolem Pištovy chalupy, přes Ručičky zpět.
Další z mála věcí, kterou si vybavuji, je, že Arálie v rámci svého letošního studia italské renesance zvolili žertovné téma morové epidemie, tedy konkrétně Dekameron. Po loňské zkušenosti s epidemií skutečnou to hraničilo s rouháním, ale díkybohu jsme všichni přežili ve zdraví. Pokaždé když udeřila morová rána, objevili se čtyři doktoři v máskách s dlouhými zobany. Kdo natrefil na špatného, měl co dělat, aby mor přežil. Tak jako v knize i my jsme si pobyt na Jehlance krátili čas legračními povídkami. Nezvládli jsme jich sice desetkrát deset, ale jedenkrát deset ano. V pátek večer jsme se též začali chystat na sobotní maškarní ples a malovat své masky - kromě asi poloviny obyvatel Springfieldu se mezi nimi našlo i několik velmi pozoruhodných, originálních kousků.
Sobotu už mi má skleróza značně zamlžila, ale odpoledne, to vím, jsme si, my ušixáci, poprvé procházeli Usixtonské ulice a snažili se najít majitele ztracené peněženky. A večer nastal připravovaný maškarní ples s originální renesanční hudbou a renesančním tancem - a další morovou ranou!
Nedělní odjezd byl v historii výprav unikátní, neboť jsme se letos, po zkušenostech z minulých děsuplných přesunů přecpanými autobusy, rozdělili hned do tří spojů ROkytnice - Praha a dle harnomogramu dorazili s půlhodinovými zpožděními na Černý Most.
Rokytnice nad Jizerou, 26. až 30.10.2011
Středeční a čtvrteční osudy členů naší podzimní vysokohorské expedice, stejně jako mnohé další, budou ztraceny, dokud se nenajde v naší mladé ušixácké generaci nový kronikář. Já, stařec se slábnoucí pamětí, se tedy pokusím zachytit své matné vzpomínky alespoň od čtvrtečního večera, kdy jsem dorazil do horského ležení... a vidíte, ani na ten už si nevzpomínám. Že by tradiční schovka? David se myslím nechal zaházet hromadou dřeva ve dřevníku, čímž se stal opravdu nenalezitelným.
Jehlanka se po celou dobu našeho pobytu nacházela v bílé nicotě, která jen občas ustoupila a odhalila kus krkonošské krajiny. Stejně tak i v pátek, což nás odradilo od výstupu na hřebeny. Místo toho jsme došli k Mumlavským vodopádům, kde jsme pojedli tradiční chléb se třemi špalky - salámovým, sýrovým a okurkovým, a pak kolem Pištovy chalupy, přes Ručičky zpět.
Další z mála věcí, kterou si vybavuji, je, že Arálie v rámci svého letošního studia italské renesance zvolili žertovné téma morové epidemie, tedy konkrétně Dekameron. Po loňské zkušenosti s epidemií skutečnou to hraničilo s rouháním, ale díkybohu jsme všichni přežili ve zdraví. Pokaždé když udeřila morová rána, objevili se čtyři doktoři v máskách s dlouhými zobany. Kdo natrefil na špatného, měl co dělat, aby mor přežil. Tak jako v knize i my jsme si pobyt na Jehlance krátili čas legračními povídkami. Nezvládli jsme jich sice desetkrát deset, ale jedenkrát deset ano. V pátek večer jsme se též začali chystat na sobotní maškarní ples a malovat své masky - kromě asi poloviny obyvatel Springfieldu se mezi nimi našlo i několik velmi pozoruhodných, originálních kousků.
Sobotu už mi má skleróza značně zamlžila, ale odpoledne, to vím, jsme si, my ušixáci, poprvé procházeli Usixtonské ulice a snažili se najít majitele ztracené peněženky. A večer nastal připravovaný maškarní ples s originální renesanční hudbou a renesančním tancem - a další morovou ranou!
Nedělní odjezd byl v historii výprav unikátní, neboť jsme se letos, po zkušenostech z minulých děsuplných přesunů přecpanými autobusy, rozdělili hned do tří spojů ROkytnice - Praha a dle harnomogramu dorazili s půlhodinovými zpožděními na Černý Most.
Rokytnice nad Jizerou, 26. až 30.10.2011
Navícka
Členové expedice: Adéla, Aleš, Bert, Bětka, Kubík, Matony, Max, Pája, Péťa, Pišta, Sabina, Simča, Šampik, Šašek, Tonča a Jenda j.h.
Rychlík do se řítil tak sebejistě, že jsme začali mít obavu, že v Hněvicích ani nezastaví. Zastavil a po průchodu přes most a sídliště jsme konečně opustili civilizaci. Statečně se drželi v pochodu i naši nejmladší členové Kubík, Bětka a Adéla, a to až do setmění, kdy jsme končeně dorazili na Mordloch a utábořili se. Mordloch je tajemné místo. Za Třicetileté války tu bydlela banda lupičů, která sužovala okolí. Jeskyně, kterou si vytesali ve skalce, je tam dodnes a v ní zahrabané kosti poustevníka. Nikdo z nich, a ani pod blízkou kapličkou zaživa pohřběná hraběnka, nás však strašit nepřišel a spokojeně jsme se probudili do slunného rána.
Cesta nás vedla přes různé skalní sochy, které po okolí vytesal před asi 150 lety Václav Levý. Po nekonečné, vyprahlé polní cestě nad Tupadly jsme (tu) padli do prvního stínu lesa a užívali si oběda a odpočinku. Jen duo Bert a Max neúnavně vytáhli svá diabola a pilně cvičili na Československo má talent, stejně jako každou jinou volnou chvilku. Po Pištově azimuťáčku jsme ale zase museli vzít bágly na ramena a pokračovat přes Dolní Vidim až před Jestřebici, kde nám Jeník našel pěkný plácek pod skaliskem. Tam večer u ohníčku jsme provedli kriminalistický výcvik v disciplínách výslech, popis pachatele, maskování či ohledání místa činu. Zejména v maskování jsou mnozí mistři a Matonyho maska Tarzana zůstane jistě nezapomenutelná.
Ráno jsme se svižně vydali na poslední část cesty, protože nejbližší spojení s domovem začínalo jedenáct kilometrů před námi v Mšenu. Zde je třeba zmínit, že mnozí z nás by ani teoreticky pospíchat nemuseli, protože jejich zásoby jídla by jim umožnily život v lesích ještě nejmíň další týden. Cestou jsme zabojovali o vlajky, na což jistě nejvíc doma vzpomíná Simča s nohou nahoře, a zneškodnili zločineckou bandu Toma Radleyho. Do Mšena jsme dorazili s krásnou časovou rezervou na zmrzlinu, a pak už zbývalo jen pěkně usnout ve vlaku domů.
Štětí - Mšeno, 30.9 až 2.10.2011
Rychlík do se řítil tak sebejistě, že jsme začali mít obavu, že v Hněvicích ani nezastaví. Zastavil a po průchodu přes most a sídliště jsme konečně opustili civilizaci. Statečně se drželi v pochodu i naši nejmladší členové Kubík, Bětka a Adéla, a to až do setmění, kdy jsme končeně dorazili na Mordloch a utábořili se. Mordloch je tajemné místo. Za Třicetileté války tu bydlela banda lupičů, která sužovala okolí. Jeskyně, kterou si vytesali ve skalce, je tam dodnes a v ní zahrabané kosti poustevníka. Nikdo z nich, a ani pod blízkou kapličkou zaživa pohřběná hraběnka, nás však strašit nepřišel a spokojeně jsme se probudili do slunného rána.
Cesta nás vedla přes různé skalní sochy, které po okolí vytesal před asi 150 lety Václav Levý. Po nekonečné, vyprahlé polní cestě nad Tupadly jsme (tu) padli do prvního stínu lesa a užívali si oběda a odpočinku. Jen duo Bert a Max neúnavně vytáhli svá diabola a pilně cvičili na Československo má talent, stejně jako každou jinou volnou chvilku. Po Pištově azimuťáčku jsme ale zase museli vzít bágly na ramena a pokračovat přes Dolní Vidim až před Jestřebici, kde nám Jeník našel pěkný plácek pod skaliskem. Tam večer u ohníčku jsme provedli kriminalistický výcvik v disciplínách výslech, popis pachatele, maskování či ohledání místa činu. Zejména v maskování jsou mnozí mistři a Matonyho maska Tarzana zůstane jistě nezapomenutelná.
Ráno jsme se svižně vydali na poslední část cesty, protože nejbližší spojení s domovem začínalo jedenáct kilometrů před námi v Mšenu. Zde je třeba zmínit, že mnozí z nás by ani teoreticky pospíchat nemuseli, protože jejich zásoby jídla by jim umožnily život v lesích ještě nejmíň další týden. Cestou jsme zabojovali o vlajky, na což jistě nejvíc doma vzpomíná Simča s nohou nahoře, a zneškodnili zločineckou bandu Toma Radleyho. Do Mšena jsme dorazili s krásnou časovou rezervou na zmrzlinu, a pak už zbývalo jen pěkně usnout ve vlaku domů.
Štětí - Mšeno, 30.9 až 2.10.2011
Garden Party
Oslavující a oslavenci: Adéla, Bert, Bětka, Gabriel, Kristián, Kuba, Kubík, Matony, Matyáš, Max, Šašek, Tonča a všichni vedoucí a spoustu Arálií, ba i nějací rodiče
Garden Party byla letos díky svatému Václavovi zahájena už dopoledne. Úvodní malá procházka se ale ukázala jako slušný turistický výkon, a tak na Ájinu zahradu hlavní skupina dorazila až kolem třetí hodiny odpolední, dosti netrpělivě očekávána organizátory. Nicméně všechno se nakonec krásně stihlo sníst a vypít. Navíc se podařilo i oživit sochu Hanumana a vzpomenout na jeho i naše hrdinské činy. Sluníčko k tomu svítilo, buřty černaly a co víc si přát, že?
Hostivař - Uhříněves, 28.9.2011
Garden Party byla letos díky svatému Václavovi zahájena už dopoledne. Úvodní malá procházka se ale ukázala jako slušný turistický výkon, a tak na Ájinu zahradu hlavní skupina dorazila až kolem třetí hodiny odpolední, dosti netrpělivě očekávána organizátory. Nicméně všechno se nakonec krásně stihlo sníst a vypít. Navíc se podařilo i oživit sochu Hanumana a vzpomenout na jeho i naše hrdinské činy. Sluníčko k tomu svítilo, buřty černaly a co víc si přát, že?
Hostivař - Uhříněves, 28.9.2011
Ú-vodka 2011
Flotila: Ája, Aleš, Bert, Kuba, Matony, Martina, Matyáš, Max, Pája, Péťa, Pišta, Šampik, Šašek, Tonda a Arálie Ája, Brácha, David, Kristína, Martin, Méďa, Šárka, Tomáš a v neděli ještě Anička a Terka
U pokladen Hlavního nádraží se vedle nás houfovalo několik dalších partiček, z čehož se dalo vytušit, že na řekách bude o víkendu rušno. Změna řeky z Otavy na Sázavu nám usnadnila cestu, a tak už za hodinku jízdy nás vlak vyplivl na startu v Čerčanech. Cestou k vodě nás lapil jakýsi kempař a vnutil nám svůj kus trávníku za výhodných 48Kč na osobu po slevě. Kdož čtete tyto řádky a plánujete někdy podzimní Sázavu, nenechte se zblbnout, obejděte kemp a lehněte si na louku za něj, kde se normálně může stanovat!
Ráno přijely žluté lodě, červené lodě, pak dlouho nic a nakonec i ty naše, podivně šmouhaté. Po krátké instruktáži našeho admirála flotily Tondy jsme se úspěšně nalodili a vyrazili cvičně proti proudu. Jelikož po proudu je to lepší, záhy jsme otočili a přetahali lodě přes první jez. Jezy a voleje člověka rychle vyhladoví, takže nás nalákala už restaurace v Městečku, kde nás ale neměli rádi. Dovnitř jsme totiž nemohli, protože jsme měli zablácené boty, a venku nám zase nechtěli objednat. Přestože se některým podařilo získat kofolu či polévku, rychle jsme restauraci opustili a dopluli až do Nespek, kde jsme si konečně dali pořádný oběd. Odpolední plavba proběhla klidně, u Zbořeného Kostelce někteří obětavci přirazili k břehu, nasbírali dříví a doplavili ho až do Týnce, kde je to s dřívím prachbídné. Do kempu jsme přirazili celkem brzy, a tak admirál vyhlásil ještě několik zapeklitých disciplin k poměření nabytých vodáckých zkušeností. I s vylovením utopené kanoe se všichni zdárně vypořádali a už ani nevím, kdo byl v čem rychlejší. Ovšem večer, když Měsíc vystoupal dostatečně vysoko, to nám řeka odhalila největší vodácké moudro! Nikoliv zadarmo. Až na konci strašidelně temného vodního tunelu světlo svíce vyjevilo, že boty ještě nikdy... to se asi nesmí takhle prozrazovat!
Druhý den se k nám připojily Terka s Aničkou a plulo se v pozměněných posádkách dál. Nekonečný proud vodáků díky krásnému počasí ještě zhoustl a zvláště na jezech bylo až nepříjemně rušno. Nejhořší sorta vodáků jsou samozřejmě rafťáci, zvlášť ti na parní pohon, tedy ti, co jezdí pod parou. Pája jim doživotně zakázala vstup na řeku, ale bohužel zatím neví, jak svůj zákaz vymáhat. Poněkud nás zdržel jez Brejlov, ale peřeje v závěrečném úseku nás nesly vcelku rychle a plánovaný cíl jsme s přehledem stihli. Ačkoliv to na zastávce Pikovice vypadalo jak na Hlavním nádraží, ve vlaku se dalo i pohodlně sednout a příjemně doklimbat k domovům.
Čerčany - Týnec - Pikovice, 9. až 11.9.2011
U pokladen Hlavního nádraží se vedle nás houfovalo několik dalších partiček, z čehož se dalo vytušit, že na řekách bude o víkendu rušno. Změna řeky z Otavy na Sázavu nám usnadnila cestu, a tak už za hodinku jízdy nás vlak vyplivl na startu v Čerčanech. Cestou k vodě nás lapil jakýsi kempař a vnutil nám svůj kus trávníku za výhodných 48Kč na osobu po slevě. Kdož čtete tyto řádky a plánujete někdy podzimní Sázavu, nenechte se zblbnout, obejděte kemp a lehněte si na louku za něj, kde se normálně může stanovat!
Ráno přijely žluté lodě, červené lodě, pak dlouho nic a nakonec i ty naše, podivně šmouhaté. Po krátké instruktáži našeho admirála flotily Tondy jsme se úspěšně nalodili a vyrazili cvičně proti proudu. Jelikož po proudu je to lepší, záhy jsme otočili a přetahali lodě přes první jez. Jezy a voleje člověka rychle vyhladoví, takže nás nalákala už restaurace v Městečku, kde nás ale neměli rádi. Dovnitř jsme totiž nemohli, protože jsme měli zablácené boty, a venku nám zase nechtěli objednat. Přestože se některým podařilo získat kofolu či polévku, rychle jsme restauraci opustili a dopluli až do Nespek, kde jsme si konečně dali pořádný oběd. Odpolední plavba proběhla klidně, u Zbořeného Kostelce někteří obětavci přirazili k břehu, nasbírali dříví a doplavili ho až do Týnce, kde je to s dřívím prachbídné. Do kempu jsme přirazili celkem brzy, a tak admirál vyhlásil ještě několik zapeklitých disciplin k poměření nabytých vodáckých zkušeností. I s vylovením utopené kanoe se všichni zdárně vypořádali a už ani nevím, kdo byl v čem rychlejší. Ovšem večer, když Měsíc vystoupal dostatečně vysoko, to nám řeka odhalila největší vodácké moudro! Nikoliv zadarmo. Až na konci strašidelně temného vodního tunelu světlo svíce vyjevilo, že boty ještě nikdy... to se asi nesmí takhle prozrazovat!
Druhý den se k nám připojily Terka s Aničkou a plulo se v pozměněných posádkách dál. Nekonečný proud vodáků díky krásnému počasí ještě zhoustl a zvláště na jezech bylo až nepříjemně rušno. Nejhořší sorta vodáků jsou samozřejmě rafťáci, zvlášť ti na parní pohon, tedy ti, co jezdí pod parou. Pája jim doživotně zakázala vstup na řeku, ale bohužel zatím neví, jak svůj zákaz vymáhat. Poněkud nás zdržel jez Brejlov, ale peřeje v závěrečném úseku nás nesly vcelku rychle a plánovaný cíl jsme s přehledem stihli. Ačkoliv to na zastávce Pikovice vypadalo jak na Hlavním nádraží, ve vlaku se dalo i pohodlně sednout a příjemně doklimbat k domovům.
Čerčany - Týnec - Pikovice, 9. až 11.9.2011
Rámajána 2011
Óm šri Rám džaj Rám džaj džaj Rám
Vzdávám marný boj s neomezenou otrlostí všech ostatních potenciálních pisatelů této kroniky. Nemůžu se nadále dívat na její děravý zub po letošním táboře, a tak dva měsíce po jeho skončení beru plombování na sebe a pokusím se pro příští generace zaznamenat v jednom článku zbytky vzpomínek z jeho celých dlouhých tří týdnů.
Vlastně čtyř týdnů. První osadníci dorazili totiž na novou louku u Červené Lhoty už v sobotu týden před tím, než na ni vkročila noha dítěte. Celý den zabralo stěhování z Kamenného Malíkova, z části kvůli tomu, že nám v půli přehradila cestu jakási místní rallye. Louka je to moc pěkná a doufám, že na ní setrváme více let a našich hezkých pár tun materiálu budeme stěhovat jen od nejbližší stodoly hodného alternativního zemědělce pana Dzůry a zpět.
K přestavebce ještě zaznamenejme Médin drobný dálniční incident s prasklou pneumatikou. Svodidlo zachránilo lidské životy, jen zadní dvířka Zázraka (našeho táborového vozidla) už celý tábor zavíral pouze univerzální systém gumicuk, a pak vzadu, tam by také neškodilo mít alespoň o jedno světlo navíc.
Dále ještě upozorněme na náš nový, dlouhý, pětibarevný hangár, ve kterém se schovala i celá vnitřní kuchyně a díky kterému jsme si mohli dovolit luxus samostatného matrošhangárku.
Ale teď již vzhůru k starobylým příběhům dálné Indie, konkrétně k Rámajáně: Vanarové byli opičím národem, jehož příslušníků mnohé charakteristické vlastnosti padnou našim dětem jako ulité. Například mírná dotěrnost. Mezi Vanary byl pak největším hrdinou Hanuman, věrný služebník svého krále Sugrívy. A jejich posláním nebylo nic menšího, než pomáhat velkému Rámovi v těžkém boji proti zlotřilým rákšasům. Zvláště poté, co nejvyšší a nejzlotřilejší rákšasa Ravana unesl Rámovu choť Sítu na ostrov Lanku, což vedlo ve svém důsledku k hrozné válce - orientujete se v ději dobře? Dost jsem to totiž zjednušil...
Tři armády Vanarů Vinatasena, Sušénasena a Satavantasena se měřily v zásluhách v boji po boku Hanumana a Rámy, a když předběhnu, tak nejvíce zásluh na konci připadlo Vinataseně, vedené Kačkou. Ze statečných činů vzpomeňme například na pátrání po Sítě ve všech končinách země, setkání s obřím ptákem Sampátím, stavbu mostu na Lanku, létání ve vzdušných fárech, přenášení hory či vzdušný souboj.
Jelikož starověká Indie skrývá mnoho moudrostí a kulturních tradic, vesměs shrnutých ve starých Védách a Upanišadách, věnovali jsme pilně jejich studiu a následně všemožným uměním - tetování henou, výrobě šperků, barvení látek, břišnímu tanci, výrobě keramiky, lukostřelbě, malování mandal či stavbě keramické pece.
K večeru jsme pak vzývali postupně všechny bohy, jejichž přízeň si bylo třeba naklonit - humoristu Ganéšu, stvořitele Brahmu, velkého Višnua, strašnou Kálí, ničitele Šivu - a žádný z nich nám neodmítl pozvání a každý nám ochotně předal svou sútru. Jestli vás zajímá, zda nám předal sútru i bůh Káma, zkuste se poptat svědků. Já u toho nebyl.
Jen ti Rákšasové! Neztrpčovali život jen Rámovi, ale nejednou obcházeli i naši vesnici! V noci, to se pak několikrát pokusili dokonce zaútočit na hlídku - zajímavé je, že většinou na starší děvčata. Naštěstí se našlo několik magieznalých asketů, kteří nám proti nim pomohli.
Sluší se zmínit i počasí, neboť o létu 2011 je všeobecně známo, že nebylo. Nám ovšem nepřišlo počasí nijak děsivé, několikrát dokonce na koupání. I ty nejsilnější bouře nebyly ničím, co by se nedalo přestát v noci pod urgesou. o tom, že bylo celkem hezky svědčí i fakt, že letošní táborová epidemie byla pouze drobná a blinkací a ne kašlací.
Nejsilnější momenty se líčit neodvážím, každému snad ty jeho zůstanou v srdci, jako Hanumanovi v srdci zůstali Ráma se sítou. A drby? No, taky raději ne. Stáhnu tedy naposled vlajku, pošlu stisk přátelství a žuch! Končím.
Červená Lhota, 2. až 23.7.2011
Vzdávám marný boj s neomezenou otrlostí všech ostatních potenciálních pisatelů této kroniky. Nemůžu se nadále dívat na její děravý zub po letošním táboře, a tak dva měsíce po jeho skončení beru plombování na sebe a pokusím se pro příští generace zaznamenat v jednom článku zbytky vzpomínek z jeho celých dlouhých tří týdnů.
Vlastně čtyř týdnů. První osadníci dorazili totiž na novou louku u Červené Lhoty už v sobotu týden před tím, než na ni vkročila noha dítěte. Celý den zabralo stěhování z Kamenného Malíkova, z části kvůli tomu, že nám v půli přehradila cestu jakási místní rallye. Louka je to moc pěkná a doufám, že na ní setrváme více let a našich hezkých pár tun materiálu budeme stěhovat jen od nejbližší stodoly hodného alternativního zemědělce pana Dzůry a zpět.
K přestavebce ještě zaznamenejme Médin drobný dálniční incident s prasklou pneumatikou. Svodidlo zachránilo lidské životy, jen zadní dvířka Zázraka (našeho táborového vozidla) už celý tábor zavíral pouze univerzální systém gumicuk, a pak vzadu, tam by také neškodilo mít alespoň o jedno světlo navíc.
Dále ještě upozorněme na náš nový, dlouhý, pětibarevný hangár, ve kterém se schovala i celá vnitřní kuchyně a díky kterému jsme si mohli dovolit luxus samostatného matrošhangárku.
Ale teď již vzhůru k starobylým příběhům dálné Indie, konkrétně k Rámajáně: Vanarové byli opičím národem, jehož příslušníků mnohé charakteristické vlastnosti padnou našim dětem jako ulité. Například mírná dotěrnost. Mezi Vanary byl pak největším hrdinou Hanuman, věrný služebník svého krále Sugrívy. A jejich posláním nebylo nic menšího, než pomáhat velkému Rámovi v těžkém boji proti zlotřilým rákšasům. Zvláště poté, co nejvyšší a nejzlotřilejší rákšasa Ravana unesl Rámovu choť Sítu na ostrov Lanku, což vedlo ve svém důsledku k hrozné válce - orientujete se v ději dobře? Dost jsem to totiž zjednušil...
Tři armády Vanarů Vinatasena, Sušénasena a Satavantasena se měřily v zásluhách v boji po boku Hanumana a Rámy, a když předběhnu, tak nejvíce zásluh na konci připadlo Vinataseně, vedené Kačkou. Ze statečných činů vzpomeňme například na pátrání po Sítě ve všech končinách země, setkání s obřím ptákem Sampátím, stavbu mostu na Lanku, létání ve vzdušných fárech, přenášení hory či vzdušný souboj.
Jelikož starověká Indie skrývá mnoho moudrostí a kulturních tradic, vesměs shrnutých ve starých Védách a Upanišadách, věnovali jsme pilně jejich studiu a následně všemožným uměním - tetování henou, výrobě šperků, barvení látek, břišnímu tanci, výrobě keramiky, lukostřelbě, malování mandal či stavbě keramické pece.
K večeru jsme pak vzývali postupně všechny bohy, jejichž přízeň si bylo třeba naklonit - humoristu Ganéšu, stvořitele Brahmu, velkého Višnua, strašnou Kálí, ničitele Šivu - a žádný z nich nám neodmítl pozvání a každý nám ochotně předal svou sútru. Jestli vás zajímá, zda nám předal sútru i bůh Káma, zkuste se poptat svědků. Já u toho nebyl.
Jen ti Rákšasové! Neztrpčovali život jen Rámovi, ale nejednou obcházeli i naši vesnici! V noci, to se pak několikrát pokusili dokonce zaútočit na hlídku - zajímavé je, že většinou na starší děvčata. Naštěstí se našlo několik magieznalých asketů, kteří nám proti nim pomohli.
Sluší se zmínit i počasí, neboť o létu 2011 je všeobecně známo, že nebylo. Nám ovšem nepřišlo počasí nijak děsivé, několikrát dokonce na koupání. I ty nejsilnější bouře nebyly ničím, co by se nedalo přestát v noci pod urgesou. o tom, že bylo celkem hezky svědčí i fakt, že letošní táborová epidemie byla pouze drobná a blinkací a ne kašlací.
Nejsilnější momenty se líčit neodvážím, každému snad ty jeho zůstanou v srdci, jako Hanumanovi v srdci zůstali Ráma se sítou. A drby? No, taky raději ne. Stáhnu tedy naposled vlajku, pošlu stisk přátelství a žuch! Končím.
Červená Lhota, 2. až 23.7.2011
Závěrečná výprava
Drsňáci: Matony, Pája, Péťa, Simča, Šašek, Tonča a doprovodné vozidlo Aleš
Po bezproblémovém odjezdu bez dobíhání našeho spoje jsme v klidu a pohodě bez výměny lokomotivy či celého vlaku dojeli do Týnce nad Sázavou. Příjemnou večerní procházkou jsme si vyšlápli na Zbořený Kostelec, kde jsme se utábořili se samozřejmostí častých návštěvníků. Místo na přístřešek jsme měli dávno vytipované a nebylo nám tedy zatěžko jeden takový provizorní na zaplašení deště postavit. Bohužel asi plašil málo. Naše spaní pod širákem u ohně překazila lehká sprška, která se po chvilce změnila v celonoční bouřku. Jako bychom tušili, že se nám takový trénink bude na táboře hodit.
Ráno jsme se vyspinkaní do růžova setkali s naším suportem Alešem, který nám do lehkého mrholení přistavil naše velocipedy. Na nich nás čekalo pěkných 35km polních a lesních cest v posázavských kopečcích. Cestou jsme zvládli vyjíst nejednu hospodu a zplundrovat nejeden strom třešní. I přes takovéto nástrahy a zdržení jsme byli natolik rychlí, že jsme si museli dlouhou chvíli při čekání na Aleše urátit pojídáním palačinky a popíjením čaje v Barochovské hospodě. Před převlečením se do slavnostního kroje jsme se skočili rychle opláchnout do rybníka, přestože nám Aleš nabízel teplou sprchu. Podle mě by i sprchou mohl být ohrožen duch výpravy. Večer jsme slavnostně zakončili náš oddílový rok a pojedli Tondovu kaši. A zatímco někteří, znaveni výletem, již usínali, James Cook stále ještě bojoval s větrem a vlnami u břehů Nového Zélandu. Vystřílel snad tisíce šipek, aby ulovil alespoň jeden exemplář ptáka moa.
V neděli nám počasí vysloveně přálo. Cesty oschly, takže jsme již neměli bláto až za ušima, ale jen do poloviny zad. Zvládli jsme pár terénních sjezdů, rychlých rovinek podél řeky i oběd v Nespekách. Bohužel jsme nezvládli zákusek. A úplně nakonec po krátké pauzičce na sváču u rybníka jsme vyrazili zdolat posledních 5km. Tři z nich nebyly problém, až do osudného Šaškova letu přes řídítka daleko do polí. Dvojnásobná zlomenina levého zápěstí ho odsoudila k pěšímu dokončení výpravy. Podle nejnovějších zpráv je však již ruka zhojena a dokonce si Šáša sám naordinoval sundání sádry. A to tím, že na ni na táboře spadl a zlomil si jí. Rentgen však ukázal, že zlomenina je zhojená a sádra již není třeba.
Barochov, 17. až 19.6.2011
Po bezproblémovém odjezdu bez dobíhání našeho spoje jsme v klidu a pohodě bez výměny lokomotivy či celého vlaku dojeli do Týnce nad Sázavou. Příjemnou večerní procházkou jsme si vyšlápli na Zbořený Kostelec, kde jsme se utábořili se samozřejmostí častých návštěvníků. Místo na přístřešek jsme měli dávno vytipované a nebylo nám tedy zatěžko jeden takový provizorní na zaplašení deště postavit. Bohužel asi plašil málo. Naše spaní pod širákem u ohně překazila lehká sprška, která se po chvilce změnila v celonoční bouřku. Jako bychom tušili, že se nám takový trénink bude na táboře hodit.
Ráno jsme se vyspinkaní do růžova setkali s naším suportem Alešem, který nám do lehkého mrholení přistavil naše velocipedy. Na nich nás čekalo pěkných 35km polních a lesních cest v posázavských kopečcích. Cestou jsme zvládli vyjíst nejednu hospodu a zplundrovat nejeden strom třešní. I přes takovéto nástrahy a zdržení jsme byli natolik rychlí, že jsme si museli dlouhou chvíli při čekání na Aleše urátit pojídáním palačinky a popíjením čaje v Barochovské hospodě. Před převlečením se do slavnostního kroje jsme se skočili rychle opláchnout do rybníka, přestože nám Aleš nabízel teplou sprchu. Podle mě by i sprchou mohl být ohrožen duch výpravy. Večer jsme slavnostně zakončili náš oddílový rok a pojedli Tondovu kaši. A zatímco někteří, znaveni výletem, již usínali, James Cook stále ještě bojoval s větrem a vlnami u břehů Nového Zélandu. Vystřílel snad tisíce šipek, aby ulovil alespoň jeden exemplář ptáka moa.
V neděli nám počasí vysloveně přálo. Cesty oschly, takže jsme již neměli bláto až za ušima, ale jen do poloviny zad. Zvládli jsme pár terénních sjezdů, rychlých rovinek podél řeky i oběd v Nespekách. Bohužel jsme nezvládli zákusek. A úplně nakonec po krátké pauzičce na sváču u rybníka jsme vyrazili zdolat posledních 5km. Tři z nich nebyly problém, až do osudného Šaškova letu přes řídítka daleko do polí. Dvojnásobná zlomenina levého zápěstí ho odsoudila k pěšímu dokončení výpravy. Podle nejnovějších zpráv je však již ruka zhojena a dokonce si Šáša sám naordinoval sundání sádry. A to tím, že na ni na táboře spadl a zlomil si jí. Rentgen však ukázal, že zlomenina je zhojená a sádra již není třeba.
Barochov, 17. až 19.6.2011
Brdské Něco
Členové expedice: Aleš, Bert, Gabriel, Kristián, Kubík, Matyáš, Max, Pája, Péťa, Pišta, Šašek, Tonča
Předpověď počasí hrozila hromy blesky, a tak jsme vyrazili s lehkými obavami. Brdské Něco se zase jednou zatoulalo z Brd. Bylo nutné ho tedy následovat, a to vlakem do Stříbrné Skalice. Hnedle jak jsme vyskočili z posázavského motoráčku, zdálo se, že se předpověď začíná plnit, nasadili jsme si pláštěnky a připravili se bouřím vzdorovat. Pár kapek na nás sice spadlo, ale pláštěnky nám začaly brzy překážet, takže jsme je zase sundali a do neděle už je naštěstí nemuseli vytáhnout. Počasí dělalo budliky ještě večer, blesky létaly po okolí, ale dle počítání byla jádra bouří daleko od našeho vyhlídkového tábořiště, které jsme objevili poté, co Kristián po vzoru svatého Prokopa prohlásil, že tady se usadíme.
V sobotu jsme měli v plánu nalézt Čertovu brázdu - tajemnou pravěkou dálnici, zahloubenou do terénu od Sázavy až k Chotouni a dost možná ještě dál. Abychom se lépe vžili do historie, vyzkoušeli jsme si, jaké je vozit jantar po pravěké dálnici, když kolem číhají lapkové. Pak už jsme se vydali pátrat po skutečné Brázdě - stále nevíme, jestli to, co jsme našli, bylo ono nebo jen rokle vyhloubená potokem. Udělalo se pořádné vedro, a tak z nás byli pořádně zmožení poutníci už po dvou kiláčcích, když jsem s sebou přaštili na dvůr Sázavského kláštera. Chládek v klášteře a přednes paní průvodkyně nás zase osvěžil, mnozí byli až překvapivě duchapřítomní a překvapovali svými historickými znalostmi.
Na tomto místě je ještě třeba vzpomenout na oka - speciální lapače z lepicí pásky, díky kterým odhalíte, co všechno takhle na jaře létá vzduchem, a také brdskoněcoměrky - zásobu zrní, kterou bylo možné navýšit za cokoliv, co se komu povedlo. Ale pojďme dál: Odpoledne nás čekal přesun proti proudu Sázavy blíže k Českému Šternberku. Cestou se dvakrát ztratili Pája a Péťa, ale stihli nás dojít díky Pištově dlouhé přípravě na lov zvěře. Večer jsme se vyšplhali na ovčí pastviny, kde jsme ještě zahladova se štětci a barvami zarozjímali nad Brdským Něčím, najedli se, zahráli na kytárku a ulehli tentokrát pod čistou hvězdnou oblohou. V neděli jsme na nádraží zahodili Páju a v horkém dopoledni se všichni až na Péťu zchladili v řece. Odpoledne jsme pak slavně dobyli Český šternberk. Na nádraží - tedy pokud se dřevěné budce u kolejí dá tak říkat - jsme porovnali stav svých brdskoněcoměrek a odfrčeli ku Praze.
Sázava - Český Šternberk, 20. až 22.5.2011
Předpověď počasí hrozila hromy blesky, a tak jsme vyrazili s lehkými obavami. Brdské Něco se zase jednou zatoulalo z Brd. Bylo nutné ho tedy následovat, a to vlakem do Stříbrné Skalice. Hnedle jak jsme vyskočili z posázavského motoráčku, zdálo se, že se předpověď začíná plnit, nasadili jsme si pláštěnky a připravili se bouřím vzdorovat. Pár kapek na nás sice spadlo, ale pláštěnky nám začaly brzy překážet, takže jsme je zase sundali a do neděle už je naštěstí nemuseli vytáhnout. Počasí dělalo budliky ještě večer, blesky létaly po okolí, ale dle počítání byla jádra bouří daleko od našeho vyhlídkového tábořiště, které jsme objevili poté, co Kristián po vzoru svatého Prokopa prohlásil, že tady se usadíme.
V sobotu jsme měli v plánu nalézt Čertovu brázdu - tajemnou pravěkou dálnici, zahloubenou do terénu od Sázavy až k Chotouni a dost možná ještě dál. Abychom se lépe vžili do historie, vyzkoušeli jsme si, jaké je vozit jantar po pravěké dálnici, když kolem číhají lapkové. Pak už jsme se vydali pátrat po skutečné Brázdě - stále nevíme, jestli to, co jsme našli, bylo ono nebo jen rokle vyhloubená potokem. Udělalo se pořádné vedro, a tak z nás byli pořádně zmožení poutníci už po dvou kiláčcích, když jsem s sebou přaštili na dvůr Sázavského kláštera. Chládek v klášteře a přednes paní průvodkyně nás zase osvěžil, mnozí byli až překvapivě duchapřítomní a překvapovali svými historickými znalostmi.
Na tomto místě je ještě třeba vzpomenout na oka - speciální lapače z lepicí pásky, díky kterým odhalíte, co všechno takhle na jaře létá vzduchem, a také brdskoněcoměrky - zásobu zrní, kterou bylo možné navýšit za cokoliv, co se komu povedlo. Ale pojďme dál: Odpoledne nás čekal přesun proti proudu Sázavy blíže k Českému Šternberku. Cestou se dvakrát ztratili Pája a Péťa, ale stihli nás dojít díky Pištově dlouhé přípravě na lov zvěře. Večer jsme se vyšplhali na ovčí pastviny, kde jsme ještě zahladova se štětci a barvami zarozjímali nad Brdským Něčím, najedli se, zahráli na kytárku a ulehli tentokrát pod čistou hvězdnou oblohou. V neděli jsme na nádraží zahodili Páju a v horkém dopoledni se všichni až na Péťu zchladili v řece. Odpoledne jsme pak slavně dobyli Český šternberk. Na nádraží - tedy pokud se dřevěné budce u kolejí dá tak říkat - jsme porovnali stav svých brdskoněcoměrek a odfrčeli ku Praze.
Sázava - Český Šternberk, 20. až 22.5.2011
Čarodějná výprava
Účastni byli: čarodějové Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Kristián, Kubík, Max, Pišta, Šampik, Šašek, Tonda a čarodejnice Holubička a Tonča
Nepolevujícím tempem, které nám udávali Gabriel s Jakem, stoupala onoho pátečního večera naše slavná výprava do brdské divočiny. Vytrvalý postup nevzdala, ačkoliv hořce okusila, co to znamená, když vám příroda hází klacky pod nohy. Okolní les se totiž od naší poslední návštěvy Hobitína poněkud změnil v hustý polom. Naštěstí samotný Hobitín zůstal neporušen a poskytl nám útočiště na celou první noc i přes sobotní odpolední bouřku - ale nepředbíhejme!
Ještě večer jsme rozdělali oheň a opekli nějaké ty buřtíky - díky oné změně lesa v polom bylo sbírání paliva hračka. Hned po jídle však na všechny padla únava z namáhavé cesty a odebrali se do pytlů. V sobotím dopoledni, stále ještě slunečném, jsme se věnovali šmodrchání uzlů a lanovým zápolením pod Tondovým velením, zatímco Pišta se ztratil kamsi do lesů. Oběd pojali opulentně zejména Max s Bertem, kteří se jali na ohni připravovat kuřecí křidélka, což se jim pod Šaškovým šéfkuchařským velením obstojně zdařilo. Posléze k nám dorazili jak ztracený Pišta, tak i Šampik s Holubičkou - a tak i ona odpolední bouřka. Nějaký čas jsme tedy byli nuceni uchýlit se pod střechu hobitínského přístřechu, ale hned jak déšť ustal, vyrazily dvě skupiny pátračů hledat posvátná místa čtyř živlů, která už předběžně prozkoumával dopoledne ztracený Pišta. Ovšem domluvená pátá hodina, hodina návratu, se blížila a skupiny nikde. Když se konečně objevily, nezbylo než konstatovat totální neúspěch. Zvolili jsme proto náhradní metodu vyvolávání živlů přímo na místě - možná to bylo příčinou konečného nevalného výsledku - ale nepředbíhejme!
Večerní přesun na kótu 615 do Kamenného pekla proběhl hladce, bez bloudění, stejně tak i doplnění vody, paliva a zastřešení proti dešti. A nyní konečně k čarorvání: Proč že jsme vlastně budili čtyři živly? No přece, abychom vzkřísili v současnosti již vyhynulý druh - bludičku. A proč křísit bludičku? No přece, protože jak se píše v Remedii: bludička, když s ní ovšem rozumně promluvíte, trefí do nitra země ke skrytým pokladům! Čarovali jsme, čarovali a zatímco déšť jsme vyčarovali úspěšně, bludička skončila debaklem - ne že bychom ji nevzkřísili, ale zkuste rozumně promluvit s něčím, co se vám do očí vysmívá! Od onoho sobotního večera je nám všem jasné, proč bludičky vymřely - jsou totiž na zabití!
Prvomájovou neděli jsme oslavili Šampikovým láskyplným zápolením u lesní studánky a po obědě byl akorát čas stíhat vlak. Šampik, Holubička a Bert to vzali ještě přes rozhlednu, ale to jen proto, že si nevšimli, jak my ostatní odbočujeme. Díky mobilům jsme se našli a Tonda, který nás opustil ráno, se náhle zjevil ve vlaku, a tak jsme do Prahy dojeli pěkně kompletní.
Brdy, 29.4 až 1.5.2011
Nepolevujícím tempem, které nám udávali Gabriel s Jakem, stoupala onoho pátečního večera naše slavná výprava do brdské divočiny. Vytrvalý postup nevzdala, ačkoliv hořce okusila, co to znamená, když vám příroda hází klacky pod nohy. Okolní les se totiž od naší poslední návštěvy Hobitína poněkud změnil v hustý polom. Naštěstí samotný Hobitín zůstal neporušen a poskytl nám útočiště na celou první noc i přes sobotní odpolední bouřku - ale nepředbíhejme!
Ještě večer jsme rozdělali oheň a opekli nějaké ty buřtíky - díky oné změně lesa v polom bylo sbírání paliva hračka. Hned po jídle však na všechny padla únava z namáhavé cesty a odebrali se do pytlů. V sobotím dopoledni, stále ještě slunečném, jsme se věnovali šmodrchání uzlů a lanovým zápolením pod Tondovým velením, zatímco Pišta se ztratil kamsi do lesů. Oběd pojali opulentně zejména Max s Bertem, kteří se jali na ohni připravovat kuřecí křidélka, což se jim pod Šaškovým šéfkuchařským velením obstojně zdařilo. Posléze k nám dorazili jak ztracený Pišta, tak i Šampik s Holubičkou - a tak i ona odpolední bouřka. Nějaký čas jsme tedy byli nuceni uchýlit se pod střechu hobitínského přístřechu, ale hned jak déšť ustal, vyrazily dvě skupiny pátračů hledat posvátná místa čtyř živlů, která už předběžně prozkoumával dopoledne ztracený Pišta. Ovšem domluvená pátá hodina, hodina návratu, se blížila a skupiny nikde. Když se konečně objevily, nezbylo než konstatovat totální neúspěch. Zvolili jsme proto náhradní metodu vyvolávání živlů přímo na místě - možná to bylo příčinou konečného nevalného výsledku - ale nepředbíhejme!
Večerní přesun na kótu 615 do Kamenného pekla proběhl hladce, bez bloudění, stejně tak i doplnění vody, paliva a zastřešení proti dešti. A nyní konečně k čarorvání: Proč že jsme vlastně budili čtyři živly? No přece, abychom vzkřísili v současnosti již vyhynulý druh - bludičku. A proč křísit bludičku? No přece, protože jak se píše v Remedii: bludička, když s ní ovšem rozumně promluvíte, trefí do nitra země ke skrytým pokladům! Čarovali jsme, čarovali a zatímco déšť jsme vyčarovali úspěšně, bludička skončila debaklem - ne že bychom ji nevzkřísili, ale zkuste rozumně promluvit s něčím, co se vám do očí vysmívá! Od onoho sobotního večera je nám všem jasné, proč bludičky vymřely - jsou totiž na zabití!
Prvomájovou neděli jsme oslavili Šampikovým láskyplným zápolením u lesní studánky a po obědě byl akorát čas stíhat vlak. Šampik, Holubička a Bert to vzali ještě přes rozhlednu, ale to jen proto, že si nevšimli, jak my ostatní odbočujeme. Díky mobilům jsme se našli a Tonda, který nás opustil ráno, se náhle zjevil ve vlaku, a tak jsme do Prahy dojeli pěkně kompletní.
Brdy, 29.4 až 1.5.2011
Velikonočka
Obyvatelé ušixáckého týpí: Ája, Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Jenda, Kačka, Kristián, Matony, Matyáš, Max, Pája, Pišta, Sabina, Simča, Šampik, Tonča a Tonda
Ačkoliv mohu referovat jen o části této události, neb jsem dorazil do indiánské osady na svém bělouši až v pátek večer, nikdo jiný zřejmě zbytek nepopíše, tudíž se toho opět ujímám: Velikonoční svátky letos padly až na konec dubna, a jaro bylo tudíž v plném květu. O sluníčku a teplotách, jaké panovaly, bychom si mohli nechávat zdát na jecjakém letním táboře!
A co jsme tam v tom slunečném počasí podnikali? Inu několikrát jsme se připojili k našim kamarádům Aráliím a putovali s nimi jakožto bájní Argonauté za zlatým rounem. Tak i v sobotu, kdy Argonauté bloudili po mořích a my křižovali nedalekou zubří oboru. Zubry jsme sice nepotkali, ale jinak v ní bylo krásně. V neděli jsme tradičně navyráběli velikonoční výbavu - pomlázky a vajíčka. Odpoledne se pak sešly všechny oddíly a svedly bitvu v lese o to, kdo vypěstuje více vojáku z dračích zubů. Ještě navečer jsme s Médeou provedli velké kouzlo s výměnou Aisónovy krve za životodárnou omlazovací tekutinu a úplně za tmy navštívili mocnou vědmu.
Poslední idylický večer v týpí vystřídalo náročné ráno - holky opět klukům připravily úkol, a tak jsme my, kluci, nemohli jít vymrskat holky z vedlejší indiánské vesnice hned, ale teprve až potom, co jsme vyluštili nápis na vajíčkách, že máme jít vymrskat holky z vedlejší indiánské vesnice, a stejně tak jsme se nemohli vrátit do naší vesnice dřív, než jsme získali zprávu od poslední vymrskané sousedovic holky, že se máme vrátit do naší vesnice. Hostinu jsme si užili, i bourání proběhlo docela rychle a klidně. Pak už nevím, neb jsem nasedl opět na svého oře a odcválal k domovu.
Vápno, 21. až 25.4.2011
Ačkoliv mohu referovat jen o části této události, neb jsem dorazil do indiánské osady na svém bělouši až v pátek večer, nikdo jiný zřejmě zbytek nepopíše, tudíž se toho opět ujímám: Velikonoční svátky letos padly až na konec dubna, a jaro bylo tudíž v plném květu. O sluníčku a teplotách, jaké panovaly, bychom si mohli nechávat zdát na jecjakém letním táboře!
A co jsme tam v tom slunečném počasí podnikali? Inu několikrát jsme se připojili k našim kamarádům Aráliím a putovali s nimi jakožto bájní Argonauté za zlatým rounem. Tak i v sobotu, kdy Argonauté bloudili po mořích a my křižovali nedalekou zubří oboru. Zubry jsme sice nepotkali, ale jinak v ní bylo krásně. V neděli jsme tradičně navyráběli velikonoční výbavu - pomlázky a vajíčka. Odpoledne se pak sešly všechny oddíly a svedly bitvu v lese o to, kdo vypěstuje více vojáku z dračích zubů. Ještě navečer jsme s Médeou provedli velké kouzlo s výměnou Aisónovy krve za životodárnou omlazovací tekutinu a úplně za tmy navštívili mocnou vědmu.
Poslední idylický večer v týpí vystřídalo náročné ráno - holky opět klukům připravily úkol, a tak jsme my, kluci, nemohli jít vymrskat holky z vedlejší indiánské vesnice hned, ale teprve až potom, co jsme vyluštili nápis na vajíčkách, že máme jít vymrskat holky z vedlejší indiánské vesnice, a stejně tak jsme se nemohli vrátit do naší vesnice dřív, než jsme získali zprávu od poslední vymrskané sousedovic holky, že se máme vrátit do naší vesnice. Hostinu jsme si užili, i bourání proběhlo docela rychle a klidně. Pak už nevím, neb jsem nasedl opět na svého oře a odcválal k domovu.
Vápno, 21. až 25.4.2011
8. netradiční divadení festival Čtrnáctky
Zápis nejspíš nenávratně ztracen!
Divadelní víkend v klubovně
Divadelní soubor: Aleš, Bert, Kačka, Kristián, Kuba, Matyáš, Max, Mumča, Sabča, Simča, Šampik, Šašek, Tonča
a neherci: Agáta, Gabriel, Jake, Pája a Pišta
Jak se snad brzy dočtete i na sekci těchto stránek, věnované speciálně ušáckému divadlu, podařilo se nám jakžtakž nazkoušet první dvě dějství. Možná by se podařilo i to třetí, kdyby ho Aleš už měl dopsané... Krom divadla jsme provedli v ulicích Starého města coby zátokách a pralesích ostrovů Tahiti pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk. Večer si každý uplácal své ovocné knedlíky, a když se po dlouhé době uvařily a večeře snědla, zavzpomínali jsme si na své herecké výkony - alespoň ti starší - u starých festivalových videoznělek a u našeho skvělého dvojfilmu Za Tebou a Za tu barvu to stojí! A taky možná ještě skvělejšího záznamu z natáčení. Zvlášť Máma měla na co vzpomínat...
V neděli naši původní ambici prohlédnout si nově otevřené Technické muzeum zhatila fronta lidí, která se vinula kolem celé jeho budovy. Na nějaké postávání ve frontě jsme totiž neměli čas. Muzeum počká a houpačky a kolotoče na Letné také nebyly k zahození. Když bylo všem dostatečně špatně, zahráli jsme si na Půčmidráta a rychle se vrátili zpátky do naší zkušebny v klubovně. Snědli jsme oběd, projeli jsme si ještě, co umíme, no a byl čas se rozejít. Teď už jen to třetí dějství...
Klubovna, 26. a 27.2.2011
a neherci: Agáta, Gabriel, Jake, Pája a Pišta
Jak se snad brzy dočtete i na sekci těchto stránek, věnované speciálně ušáckému divadlu, podařilo se nám jakžtakž nazkoušet první dvě dějství. Možná by se podařilo i to třetí, kdyby ho Aleš už měl dopsané... Krom divadla jsme provedli v ulicích Starého města coby zátokách a pralesích ostrovů Tahiti pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk. Večer si každý uplácal své ovocné knedlíky, a když se po dlouhé době uvařily a večeře snědla, zavzpomínali jsme si na své herecké výkony - alespoň ti starší - u starých festivalových videoznělek a u našeho skvělého dvojfilmu Za Tebou a Za tu barvu to stojí! A taky možná ještě skvělejšího záznamu z natáčení. Zvlášť Máma měla na co vzpomínat...
V neděli naši původní ambici prohlédnout si nově otevřené Technické muzeum zhatila fronta lidí, která se vinula kolem celé jeho budovy. Na nějaké postávání ve frontě jsme totiž neměli čas. Muzeum počká a houpačky a kolotoče na Letné také nebyly k zahození. Když bylo všem dostatečně špatně, zahráli jsme si na Půčmidráta a rychle se vrátili zpátky do naší zkušebny v klubovně. Snědli jsme oběd, projeli jsme si ještě, co umíme, no a byl čas se rozejít. Teď už jen to třetí dějství...
Klubovna, 26. a 27.2.2011
Čvachtačka
Čvachtaršký tým: Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Kristián, Matony, Max, Péťa, Šampik, Tonča, Tonda
Sázavka, 4. až 6.2.2011
Sázavka, 4. až 6.2.2011
Vánočka
Kromě Ježíška byli přítomni i: Aleš, Gabriel, Hanka, Jake, Kačka, Kristián, Matony, Matyáš, Max, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Sabina, Šašek, Tonča, Tonda
Dolní Vidim, 17. až 19.12.2010
Dolní Vidim, 17. až 19.12.2010
Duchařka
Členové spiritistického spolku: Aleš, Bert, Gabriel, Jake, Kačka (Máma), Kristián, Kuba, Martina (j.h.), Matyáš, Mumie, Pája, Péťa, Pišta, Sabina (Stehno), Tonča.
Letošní spiritologická expedice vedla do neprobádané oblasti nedaleko vrchu Třemšína, kde na samotě stojí hájovna, momentálně ve vlastnictví tamějších Skautů, ale jak se ukázalo, ne tak zcela! Již páteční počasí, střídající husté mlhy a mrholení, napovídalo, že hájovna je též v moci tajemných sil. O elektřině jsme si mohli nechat zdát, místnosti osvětlovaly jen mihotavé plamínky svíček. Ale když jsme si zatopili v krbu a kamínkách, málem bychom na duchy zapomněli.
V sobotu dopoledne u studánky nám však Péťa připomněl cíl naší mise. Skauty trápí v okolí hájovny jeden z duchů lidí, kteří v okolí zemřeli násilnou smrtí. K tomu, aby duchovi (a potažmo Skautům i nám) byl dopřán klid, bylo třeba přesně učit, čí z oněch čtyř duch je. Celý den jsme se tedy cvičili v rozeznávání duchů dle barvy, světelných i zvukových projevů, neboť večer byla naše jediná šance. Cvičili jsme se za pochodu, a to na vrch Třemšín, kde už před 3000 lety, v době bronzové, sídlili naši předkové, kde jsou stále patrné zbytky středověkého hradu a taky, jak trefně poznamenala Mumie, přerostlý posed, vydávající se za rozhlednu.
Z rozhledny jsme se rozhlíželi marně, neboť mlha se opět zmocnila kraje a věstila, že čas duchů se blíží. Nebudu to protahovat – ducha jsme, alespoň tedy někteří z nás, vysvobodili. Byla tu chudinka Anežka Kadlecová, kterou zastřelil vlastní manžel, snad z chorobné žárlivosti.
V neděli po úklidu a Pištově dobývací strategické hře stojí za záznam úctyhodný turistický výkon při cestě neznámými lesy na vlak – zvládli jsme to za dvě hodiny, a že to byl kilometřík a kousek!
Rožmitál pod Třemšínem - Na Dědku, 19. až 21.11.2010
V sobotu dopoledne u studánky nám však Péťa připomněl cíl naší mise. Skauty trápí v okolí hájovny jeden z duchů lidí, kteří v okolí zemřeli násilnou smrtí. K tomu, aby duchovi (a potažmo Skautům i nám) byl dopřán klid, bylo třeba přesně učit, čí z oněch čtyř duch je. Celý den jsme se tedy cvičili v rozeznávání duchů dle barvy, světelných i zvukových projevů, neboť večer byla naše jediná šance. Cvičili jsme se za pochodu, a to na vrch Třemšín, kde už před 3000 lety, v době bronzové, sídlili naši předkové, kde jsou stále patrné zbytky středověkého hradu a taky, jak trefně poznamenala Mumie, přerostlý posed, vydávající se za rozhlednu.
Z rozhledny jsme se rozhlíželi marně, neboť mlha se opět zmocnila kraje a věstila, že čas duchů se blíží. Nebudu to protahovat – ducha jsme, alespoň tedy někteří z nás, vysvobodili. Byla tu chudinka Anežka Kadlecová, kterou zastřelil vlastní manžel, snad z chorobné žárlivosti.
V neděli po úklidu a Pištově dobývací strategické hře stojí za záznam úctyhodný turistický výkon při cestě neznámými lesy na vlak – zvládli jsme to za dvě hodiny, a že to byl kilometřík a kousek!
Rožmitál pod Třemšínem - Na Dědku, 19. až 21.11.2010
Podzimka Jehlanka
Posádka výškového tábora Jehlanka: Agáta, Aleš, Anežka, Bert, Gabriel, Honza (j.h.), Jake, Kačka, Kristián, Kuba, Martina (j.h.), Matony, Matyáš, Max, Mumča, Pája, Pišta, Sabina, Simča, Šampik, Šašek a Arálie
Velitelem přepravy sekce UŠI-X a hlavním zpravodajem byl zmocněn Šampik, ale náš web marně čeká na jeho zápis. Proto si dovolím, aspoň já, Aleš, i když první den nepřítomen, zapsat poslední zbytky vzpomínek, dokud se všechny nevytratí.
Jelikož jsem všechny UŠI-X i Arálie našel ve středu na Jehlance, usuzuji, že úterní přeprava proběhla úspěšně. Tabulka s antickým zdobením prozrazovala, že jsme se po dobu výpravy přidali k Aráliím, kteří celý rok bádají v řecké antické historii, a pomohli jim prožít dobrodružství bájného hrdiny Hérakla.
Héraklova dobrodružství byla mnohá a nedokážu je už všechna vylíčit. V pátek jsme vzpomněli též na Jamese Cooka a Arálie naoplátku pomohly nám vyplout Atlantikem z rodné Anglie k jihu (ve skutečnosti přes Dvoračky na Labskou louku). Po celý den jsme objevovali nové druhy mořských živočichů a zakreslovali je do atlasů. Hřebeny Krkonoš by si s Atlantikem nezadaly, alespoň v síle mrazivého větru, který nám málem odfoukl oběd. Ale vítr nám nevadil a počasí nás nakonec odměnilo krásným západem slunce nad Ručičkami.
Dostáli jsme i všech Jehlankovských tradic, vypustili draky (tentokrát kupodivu foukal vítr, nesněžilo, nebyla hustá mlha a sjezdovky byly dokonce vyhřáté odpoledním sluncem) a hráli na schovku v chalupě. Na víc si nevzpomínám – pokud někdo z vás ano, připomeňte mi a rád doplním.
Rokytnice nad Jizerou - Jehlanka, 26. až 31.10.2010
Velitelem přepravy sekce UŠI-X a hlavním zpravodajem byl zmocněn Šampik, ale náš web marně čeká na jeho zápis. Proto si dovolím, aspoň já, Aleš, i když první den nepřítomen, zapsat poslední zbytky vzpomínek, dokud se všechny nevytratí.
Jelikož jsem všechny UŠI-X i Arálie našel ve středu na Jehlance, usuzuji, že úterní přeprava proběhla úspěšně. Tabulka s antickým zdobením prozrazovala, že jsme se po dobu výpravy přidali k Aráliím, kteří celý rok bádají v řecké antické historii, a pomohli jim prožít dobrodružství bájného hrdiny Hérakla.
Héraklova dobrodružství byla mnohá a nedokážu je už všechna vylíčit. V pátek jsme vzpomněli též na Jamese Cooka a Arálie naoplátku pomohly nám vyplout Atlantikem z rodné Anglie k jihu (ve skutečnosti přes Dvoračky na Labskou louku). Po celý den jsme objevovali nové druhy mořských živočichů a zakreslovali je do atlasů. Hřebeny Krkonoš by si s Atlantikem nezadaly, alespoň v síle mrazivého větru, který nám málem odfoukl oběd. Ale vítr nám nevadil a počasí nás nakonec odměnilo krásným západem slunce nad Ručičkami.
Dostáli jsme i všech Jehlankovských tradic, vypustili draky (tentokrát kupodivu foukal vítr, nesněžilo, nebyla hustá mlha a sjezdovky byly dokonce vyhřáté odpoledním sluncem) a hráli na schovku v chalupě. Na víc si nevzpomínám – pokud někdo z vás ano, připomeňte mi a rád doplním.
Rokytnice nad Jizerou - Jehlanka, 26. až 31.10.2010
Garden Party a Navícka
Členové expedice: Agáta, Aleš, Anežka, Bert, Gabriel, Jake, Kristián, Kuba, Máma a Kačka, Matyáš, Max, Mumča, Péťa, Pišta, Stehno a Sabina, Šampik, Šašek, Tonča
Ačkoliv jsme k Áje dorazili až dalším vlakem, než jsme měli v plánu, byli jsme tam stále o dost dřív než Arálie! Když se konečně připloužily, připili jsme si boulí, ve které plavalo jakési červené ovoce, zazpívali motivačku a spásli chlebíčky. Péťa přemluvil svůj neposlušný harddisk a na prostěradle na plotě se rozsvítily záznamy našich táborových hrdinských činů, včetně těch, na které na webu zatím marně čekáme. Po té, co utichla opravdu poslední bitva Sedmileté války, jsme ještě jednou shlédli dramatický výjev strašné Maguovy zrady a zapěli i druhou píseň, ve které Mohykán běhá tudy a zas tudy.
Stihnout po oslavě vlak ráno v 9:40 byl téměř nadlidský výkon, ale díky fantastickému finiši jsme ho my, všichni Ušixáci, stihli (narozdíl od Arálií). Po celkem nudné cestě z Pyšel do Nespek Kačka se Sabčou (dříve Máma se Stehnem) vyhlásily svou historicky první velkou hru - hornické zápolení. Stále tvrdily, že jdeme chodbou a nalézáme drahé kamení, které, jak se ukázalo další den, mělo skutečně vysokou hodnotu, ačkoliv zpočátku vypadalo, jako bezcenné papírky.
Oběd jsme si naplánovali v usedlosti Ledce, kde zrovna ve zpola opraveném kostelíku začínalo představení Divadla bez záruky s názvem "Nevěsta", takže jsme nemohli nepodpořit dostavbu kostelíka příspěvkem, a museli ho shlédnout. Byla to docela legrace, zejména paní z publika, která nesla psaní, byla k popukání.
Navečer jsme dorazili na Zbořený Kostelec a utábořili se přímo na nádvoří. U ohně jsme se dozvěděli, že letošní rok bude zasvěcen jakési velké námořní výpravě, která se tváří jako čistě vědecká, neboť učiní pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, ale bude se snažit natajňačku dobýt i bájný Jižní kontinent. Někteří by raději šli spát, ale bylo ještě třeba vypátrat pro britskou korunu jisté vědecké podrobnosti, a tak se před spaním musel každý proplížit kolem stráží, naštěstí lehko obalamutitelných, a podat následně zprávu.
V neděli jsme se dozvěděli, že výpravu povede jakýsi kapitán James Cook, a ochotně jsme mu posháněli zásoby na cestu. Zvlášť proto, že se na tom dalo slušně vydělat. Kaččiny a Sabčiny papírové kameny jsme zase výhodně směnili za bonbóny, uvařili jsme si oběd a po včerejší zkušenosti raději s rezervou vyrazili na vlak. Na nádraží jsme tak přišli asi o hodinu dřív. Osmnáct cancáků zabralo skoro celou cestu vlakem, jestli nás bude ještě víc, budeme muset jezdit na výpravy nejmíň až někam do zahraničí.
Uhříněves a Zbořený Kostelec, 1. až 3.10.2010
Ačkoliv jsme k Áje dorazili až dalším vlakem, než jsme měli v plánu, byli jsme tam stále o dost dřív než Arálie! Když se konečně připloužily, připili jsme si boulí, ve které plavalo jakési červené ovoce, zazpívali motivačku a spásli chlebíčky. Péťa přemluvil svůj neposlušný harddisk a na prostěradle na plotě se rozsvítily záznamy našich táborových hrdinských činů, včetně těch, na které na webu zatím marně čekáme. Po té, co utichla opravdu poslední bitva Sedmileté války, jsme ještě jednou shlédli dramatický výjev strašné Maguovy zrady a zapěli i druhou píseň, ve které Mohykán běhá tudy a zas tudy.
Stihnout po oslavě vlak ráno v 9:40 byl téměř nadlidský výkon, ale díky fantastickému finiši jsme ho my, všichni Ušixáci, stihli (narozdíl od Arálií). Po celkem nudné cestě z Pyšel do Nespek Kačka se Sabčou (dříve Máma se Stehnem) vyhlásily svou historicky první velkou hru - hornické zápolení. Stále tvrdily, že jdeme chodbou a nalézáme drahé kamení, které, jak se ukázalo další den, mělo skutečně vysokou hodnotu, ačkoliv zpočátku vypadalo, jako bezcenné papírky.
Oběd jsme si naplánovali v usedlosti Ledce, kde zrovna ve zpola opraveném kostelíku začínalo představení Divadla bez záruky s názvem "Nevěsta", takže jsme nemohli nepodpořit dostavbu kostelíka příspěvkem, a museli ho shlédnout. Byla to docela legrace, zejména paní z publika, která nesla psaní, byla k popukání.
Navečer jsme dorazili na Zbořený Kostelec a utábořili se přímo na nádvoří. U ohně jsme se dozvěděli, že letošní rok bude zasvěcen jakési velké námořní výpravě, která se tváří jako čistě vědecká, neboť učiní pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, ale bude se snažit natajňačku dobýt i bájný Jižní kontinent. Někteří by raději šli spát, ale bylo ještě třeba vypátrat pro britskou korunu jisté vědecké podrobnosti, a tak se před spaním musel každý proplížit kolem stráží, naštěstí lehko obalamutitelných, a podat následně zprávu.
V neděli jsme se dozvěděli, že výpravu povede jakýsi kapitán James Cook, a ochotně jsme mu posháněli zásoby na cestu. Zvlášť proto, že se na tom dalo slušně vydělat. Kaččiny a Sabčiny papírové kameny jsme zase výhodně směnili za bonbóny, uvařili jsme si oběd a po včerejší zkušenosti raději s rezervou vyrazili na vlak. Na nádraží jsme tak přišli asi o hodinu dřív. Osmnáct cancáků zabralo skoro celou cestu vlakem, jestli nás bude ještě víc, budeme muset jezdit na výpravy nejmíň až někam do zahraničí.
Uhříněves a Zbořený Kostelec, 1. až 3.10.2010
Úvodka
Flotila: Ája(host), Ája(Arálie), Aleš, Brácha(Arálie), Gabriel, Kristián, Matylda(Arálie), Méďa(Arálie), Péťa, Pája, Pišta, Šampik, Šárka(Arále), Šašek, Terka(Arálie), Tonda, Tonička, Zita(Arálie)
Hned v pátek se nám podařila pěkná kuriozita - postavili jsme si totiž tábor v táboře. Tedy tábor v Táboře, a to na ostrově na řece Lužnici, kterou jsme hodlali pokořit. Poté většina vyrazila na večerní prohlídku starého husitského města. Na náměstí tam vyhrávala místní kapela pořádnej rokec. Tento kulturní zážitek nás dostatečně vyčerpal, a tak jsme se vrátili na ostrov a šli spát.
Druhý den ráno jsme se přesunuli ještě proti proudu k mostu. Po průzkumu odpadní roury konečně dorazily naše lodě, přebalili jsme do barelů rozpárovali se a vyrazili. První den bylo jezů nepočítaně, ale jen jeden z nich nad námi vyzrál, a to ještě jen nad některými loděmi. Koupel v Lužnici byla vskutku osvěžující. Naštěstí odpoledne vykouklo nesměle i sluníčko, takže jsme nezmrzli. Za zmínku stojí ještě zajímavý kamenný park, kde mají pěknou sbírku. Některé kameny vypadají na první pohled stejně, ale jmenují se úplně jinak. Naopak jiné vypadají úplně rozdílně, ale jmenují se stejně.
Najít dřevo kolem kempu je pořádný oříšek, to spíš najdete rozbitou dětskou pušku nebo mtvou lišku. Ale zadařilo se a mohli jsme se celý večer sušit. Hlavně Kristián, jehož barel se patrně nějak špatně utáhl. Z veřejné sbírky ale získal na noc spacák i oblečení, takže ani on nezmrzl. Další den jsme se ráno chystali, jak chudej král do boje, a tak jsme museli pořádně pádlovat, abychom stihli vlak z Bechyně. Naštěstí jezů už bylo podstatně míň. Z architektonických zajímavostí bych vzpomněl unikátní Stádlecký řetězový most, Dobronickou zříceninu a maskáčovou chatu. Pod bechyňským mostem (který je taky zajímavý) jsme propluli včas. Vlak byl sice na kopci, ale blízko. Trochu skličující bylo, že nás celkem rychle dovezl zpátky do Tábora, ale i tak snad to naše pádlování nebylo úplně marné!
Tábor - Bechyně, 3. až 5.9.2010
Hned v pátek se nám podařila pěkná kuriozita - postavili jsme si totiž tábor v táboře. Tedy tábor v Táboře, a to na ostrově na řece Lužnici, kterou jsme hodlali pokořit. Poté většina vyrazila na večerní prohlídku starého husitského města. Na náměstí tam vyhrávala místní kapela pořádnej rokec. Tento kulturní zážitek nás dostatečně vyčerpal, a tak jsme se vrátili na ostrov a šli spát.
Druhý den ráno jsme se přesunuli ještě proti proudu k mostu. Po průzkumu odpadní roury konečně dorazily naše lodě, přebalili jsme do barelů rozpárovali se a vyrazili. První den bylo jezů nepočítaně, ale jen jeden z nich nad námi vyzrál, a to ještě jen nad některými loděmi. Koupel v Lužnici byla vskutku osvěžující. Naštěstí odpoledne vykouklo nesměle i sluníčko, takže jsme nezmrzli. Za zmínku stojí ještě zajímavý kamenný park, kde mají pěknou sbírku. Některé kameny vypadají na první pohled stejně, ale jmenují se úplně jinak. Naopak jiné vypadají úplně rozdílně, ale jmenují se stejně.
Najít dřevo kolem kempu je pořádný oříšek, to spíš najdete rozbitou dětskou pušku nebo mtvou lišku. Ale zadařilo se a mohli jsme se celý večer sušit. Hlavně Kristián, jehož barel se patrně nějak špatně utáhl. Z veřejné sbírky ale získal na noc spacák i oblečení, takže ani on nezmrzl. Další den jsme se ráno chystali, jak chudej král do boje, a tak jsme museli pořádně pádlovat, abychom stihli vlak z Bechyně. Naštěstí jezů už bylo podstatně míň. Z architektonických zajímavostí bych vzpomněl unikátní Stádlecký řetězový most, Dobronickou zříceninu a maskáčovou chatu. Pod bechyňským mostem (který je taky zajímavý) jsme propluli včas. Vlak byl sice na kopci, ale blízko. Trochu skličující bylo, že nás celkem rychle dovezl zpátky do Tábora, ale i tak snad to naše pádlování nebylo úplně marné!
Tábor - Bechyně, 3. až 5.9.2010
Přihlášky na tábor
...již rozdáváme. Vyplněné je vracejte do konce dubna.
Loutkouši
...další setkání je v pondělí 14.5!